Je obecně známo, že osobnost jedince se převážně tvoří do sedmi let věku dítěte a návyky vštípené v tomto období přetrvávají do dospělosti. Nechápu tedy, proč jsou mateřské školy tak přehlížené a pro odbor školství nezajímavé. Mateřská škola má za úkol společně s rodinou především vychovávat. Od základní školy pak nastupuje převážně proces vzdělávání. 

Níže se vyjadřuji ke dvěma pro mě stěžejním problémům, které spolu úzce souvisí. Každý z nich odhaluje nesystémovost v našem školství, která negativně ovlivňuje budoucí generace v našem státě.

1)

Po revoluci jsme zcela přehodnotili autoritativní způsob výchovy a velmi rychle přešli k výchově volné. Tedy, jak je u nás zvykem, jdeme „z extrému do extrému“. Ideální výchova se však nachází někde uprostřed. Dítě musí znát hranice a zároveň by mělo mít volnost ve vlastním úsudku. Nejde o nic složitého, jen je třeba dítěti věnovat dostatek času, citu a důslednosti, aby se mohlo posouvat dál.

Na můj vkus se nemluví dostatečně o tom, co by dítě mělo zvládnout ve třech letech při nástupu do školky a od tří let až po nástup do školy. Velká část rodičů, se kterými se setkávám, nemá povědomí, co má dítě určitého věku znát a zvládat. Představa, že si dítě ve školce jen hraje je nesprávná. Většina her má mít úkol, který dítě určitým směrem rozvíjí. Mnoho rodičů si neuvědomuje, že je nutné dítě stále podněcovat k aktivitě, a to už od nejranějšího věku. Proto se často stává, že ve třech letech nastupují děti do MŠ a nemají osvojeny základní návyky a dovednosti - nemluví, potřebují pleny, nereagují na podněty. (Zde vidím mezery některých pediatrů.) Mateřská zařízení musí pak urychleně svým působením na dítě tyto nedostatky napravovat. 

Ale… Dříve zrušené školky dnes chybí, což nepřispívá k řádnému vývoji výchovně vzdělávacího programu. Třídy jsou přeplněné dětmi a individuální přístup jde stranou. Navíc existuje snaha integrovat do tříd děti, které potřebují právě zvláštní, individuální přístup a menší kolektiv. Ani tento fakt ke zlepšení přístupu k jedinci nepřispívá. Mateřské školy se tak stávají v mnoha případech tzv. hlídárnami, což považuji za krach výchovně vzdělávacích institucí.

Vznikají soukromé mateřské školy, které jsou mnohdy předražené a neřídí se žádným výchovným plánem. Za velmi nešťastné řešení považuji také vznik dětských skupinek, které sice částečně řeší problém umisťování dětí do MŠ, ale neřeší kvalitní předškolní působení na jedince. 

Vážím si zařízení, která stále plní své původní poslání, věnují dětem čas a učí je základním dovednostem před vstupem do školy. Taková zařízení si uvědomují, že jejich hlavním úkolem je připravit a pomoci vychovat dítě tak, aby dokázalo udržet pozornost a vykonávat řízenou činnost, vytvořilo si vlastní úsudek, získalo povědomí o morálce a sebevědomí, naučilo se sebekritice, cílevědomosti, zodpovědnosti a spravedlnosti, porozumělo vztahům mezi lidmi a vážilo si samo sebe i svých blízkých. Protože přesně k tomu má podle mého názoru sloužit předškolní vzdělávání. 

Nedivme se pak, že si učitelé prvních tříd stále více stěžují na děti, které nevydrží celou vyučovací hodinu udržet pozornost. Je jasné proč. Pokud dítě není vedeno k řízené činnosti už v MŠ, jen stěží zvládne náročný režim ve škole. 

Dnes je poptávka pouze po vysokoškolsky vzdělaných pedagozích. Ale diplom z učitele mateřské školy pedagoga nedělá. Pedagog MŠ musí mít především vrozený vztah k dětem a hlavně umění předávat. V předškolním zařízení, musí děti od pedagoga cítit v první řadě opravdu vřelý vztah. 

Najde se konečně člověk s pravomocí, který si uvědomí a pochopí, jak zásadní je pro naši společnost věnovat se právě této problematice? 

2)

Následující bod vyplývá z bodu prvního. Po revoluci se v naší republice zvýšil výskyt dětí s diagnózou dyslexie, dysgrafie a různých poruch autistického spektra. Děti, které nejsou dostatečně připraveny na školní docházku a tedy neschopny přizpůsobit se režimu školy, mohou vykazovat některé znaky, které připomínají výše zmíněné diagnózy. Stává se, že i rodiče sami žádají psychology o vyšetření a o doklad kvůli úlevám ve škole. Ve značné většině případů se však jedná pouze o děti, které v předškolním věku potřebovaly důslednější vedení a posilování pozornosti.  

Na dětech s poruchami se dá vydělat lépe než na dětech, které jsou bezproblémové. Proč bychom tedy měli mít snahu jejich počet snížit. Vznikají centra služeb pomoci takto „hendikepovaným dětem“ a odborníci přicházejí se stále novými metodami a přístroji. Nutno podotknout, že každá odborná konzultace je velmi drahá.  Namítnete, když tomu rodiče věří a zaplatí, je to jejich věc. Ale právě zde narážíme na nízké mravní hodnoty některých diplomovaných odborníků. Využívají bezmoci rodičů, kteří jsou nešťastní z vývoje vlastního dítěte a chytají se jakékoliv naděje. Mám pocit, že jsme se dostali do doby, kdy mravní hodnoty zaostávají někde v pozadí, a my tvoříme z výchovy dětí výnosný obchodní artikl. Nejzávažnější je fakt, že dítě, které trpí pouze opožděným vývojem, může např. ve dvou letech skončit s diagnózou autisty. (Což by normálně nemělo být možné – u nás ale je! Mohu potvrdit z osobní zkušenosti.) Jak je to možné?

Za posledních šest let praxe jsem se často setkávala s případy, kdy mi rodiče přinesli zprávu o diagnostickém vyšetření dítěte, které trvalo pouhých dvacet minut. Po doporučeném dalším vyšetření, které probíhalo dlouhodobě, systematicky a individuálně, obdrželi zprávu s naprosto odlišnou diagnózou. Vyskytují se i případy, kdy se následně prokázalo, že dítě původně diagnostikovanou poruchou vůbec netrpí. Mnoho odborníků a ani rodičů si neuvědomuje, jaké následky může vyvolat pro dítě a jeho nejbližší okolí nevhodná a uspěchaná diagnóza či prognóza budoucích příznaků vady. Pokud se rodič po striktním vyjádření odborníka vzdá a přestane na dítěti pracovat z důvodu, že ví, k jakému vývoji v daném případě obvykle dochází a přijme to zcela za své, může to zanechat na dítěti negativní následky. Každý jedinec by měl mít šanci „posouvat se výš“. Nezáleží na tom, zda má či nemá diagnostikovanou poruchu. I člověk s nějakým hendikepem může překročit hranice a dokázat věci, které prognóza symptomů daného onemocnění vůbec nepřipouští. 

Sama jsem byla šest let ředitelkou státní školky, nyní provozuji rok malé soukromé předškolní zařízení, kam dochází i děti s hendikepem.  Mohu osobně doložit několik konkrétních případů týkajících se problematiky výše. Není výjimkou, že se dvě odborná vyšetření jednoho dítěte liší natolik, že máte pocit, jako by se nejednalo o stejné dítě. Snažím se rodičům pomáhat, aby nepropadli představě, že se nemohou pokusit své dítě rozvíjet za hranice, které jim určí odborník. Pokud je předškolní zařízení na vysoké úrovni, s většinou běžných problémů si poradí. (Zde se nejedná o těžké mentální poruchy, atd.…) 

Je velká škoda, že děti, které opravdu potřebují vysoce profesionální péči odborníků, jsou zanedbávány pro nedostatek času z kapacitních důvodů. Dítě, které nastoupí do školy a nemá vytvořeny základní návyky chování a neorientuje se v sociálních vztazích, získává později tyto vlastnosti jen těžko, jelikož začíná proces převážně vzdělávací a na výchovné působení mnoho času nezbývá.

Nabádám k zamyšlení nad systémem předškolního vzdělávání, které by opět mělo připravovat budoucí generace pro další vzdělávací a pracovní proces a obecně pro kvalitní život v občanské společnosti. 

Vyzývám všechny, kterým není budoucnost našich dětí lhostejná, připojte se a sdělte svůj názor nebo zkušenost, pokud jste svědky případů, o kterých by se nemělo mlčet. Názorem jednotlivce se u nás nikdo nezabývá, je třeba propojit více případů napříč republikou. 

Své názory a poznatky posílejte prosím na Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. Slibuji, že s obdrženými materiály budu pracovat a pokusím se pro ně najít mediální podporu. Pak už se snad začnou otevírat oči i těm, kteří mají pravomoci s naší věcí něco podniknout. 

 

Ivana Kriglová (Habibi - Děti a My)