Bleskovka

Městská část Praha 18 ve spolupráci s MUDr. Dagmar Vítovou a AESKULAB a.s. otevřela od 1. ledna 2021 nové odběrové místo pro zjištění nemoci COVID 19. Najdete ho na adrese Třinecká 650, vstup zezadu brankou k parkovišti, dále pak po venkovním schodišti nebo výtahem do prvního patra. Objednat se lze přímo na webových stránkách společnosti AESKULAB – www.aeskulab.cz. zdroj: Letnanské listy

 

Aktuality

ZS Faitla2Nová tělocvična při staré budově ZŠ generála Fajtla se v posledních dnech stala novým tématem Letňan. Máme na ní už nějaké peníze a stavba se začíná připravovat. Mohlo by se zdát, že je to veskrze a pouze pozitivní, škola tělocvičnu potřebuje a na celé myšlence přeci, protože jde o naše děti, nemůže být žádný stín.

Smyslem tohoto textu je dát na celou věc i jiný pohled, který může sloužit jako základ pro debatu nejen nad tělocvičnou, ale i širšími souvislostmi.Na začátek si řekněme, na čem se zcela jistě všichni shodneme:

 1. Zdravá výchova našich dětí je absolutní prioritou nás všech

2. Pohyb a sport ke zdravému vývoji děti jednoznačně patří a dokonce ho podmiňují

DNEŠNÍ DĚTI TRÁVÍ VĚTŠINU SVÉHO ČASU NĚKDE ZAVŘENÉ

Proč tedy vyvolávat jakoukoli debatu o tělocvičně? Začnu trochu zeširoka a to citací z knihy, kterou napsala starousedlice v obci, kde mám chalupu. Popisovala, jak jako děti krátce před 2. světovou válkou chodily do školy:

„Jezdila jsem na kole k mostu, tam u jednoho statku jsem kolo nechala a čekala na děti ze Sytové, které znaly cestu přes pole, abych šla společně s nimi. V poledne se nechodilo na žádné jídlo, snědl se jen chleba z domova. Odpoledne se šlo pohromadě k mostu, odkud to sytovské děti měly už domů kousek, ale já musela jet až do Loukova. Pamatuji se, jak jsem bývala tehdy unavená, jednou jsem dokonce od silnice k domu lezla po čtyřech a myslela si, že tam ani nedolezu….“

Podotýkám, že ta cesta byla dlouhá cca 10 km. Ráno tam, odpoledne zpět. Část na kole, část pěšky. Školáci ve věku do deseti let.

Děti v téhle době tělocvik moc nepotřebovaly. Kromě chození do školy pracovaly s rodiči u domu, na poli, staraly se o dobytek, byly skoro pořád venku na vzduchu. To je samozřejmě dávná minulost a vracet by se k ní asi nikdo (možná bohužel) nechtěl.

Dnes většina z nás posadí dítě ráno do auta, odveze ho do školy (která je často jen pár stovek metrů daleko a autem ho vozíme proto, aby ho cestou nepřejelo auto), kde je celý den zavřené ve světle zářivek, odpoledne ho zase ze školy přivezeme, aby sedělo doma u nějaké obrazovky. Přirozený pohyb na vzduchu už prakticky vymizel, když už děti sportují, tak často „vrcholově“, kde je prostá radost z pohybu potlačena soutěžením, nátlakem, nervy a vystresovanými rodiči, kteří své dítě nutí k tomu, aby bylo „co nejlepší“, ne aby bylo radostné a šťastné. Pandemie a distanční výuka tenhle nepěkný stav ještě řádově prohloubila. Děti jsou dnes drtivou část času někde zavřené, venku se pohybují minimálně. Přitom to, že právě přirozený pohyb venku je tím nejzdravějším, co pro naše děti můžeme udělat, je zcela nezpochybnitelné.

STARÁ BUDOVA NA RYCHNOVSKÉ A JEJÍ ZAHRADA JSOU KRÁSNÉ

Jako malý kluk jsem nějakou dobu do staré i nové „Rychny“ chodil. Mé dominantní vzpomínky jsou dvě: na paní učitelku Chlumeckou, kterou jsem opravdu zbožňoval a na chození do školní zahrady, která skýtala mnoho možností od jednoduchého běhání po hraní „schovky“ mezi stromy. Bylo to místo magické, krásné, voňavé i tajemné. Můj dojem ze zahrady byl ještě umocněn tím, že jsem mnoho let bydlel v přilehlém domě v Bludovické ulici a do zahrady se díval přímo ze svého pokoje. Proto jsem si její krásy mohl užívat i v mimoškolní době. Sedával jsem večer na balkoně, cítil vůni stromů a ráno mě budil zpěv ptáků ze zahrady vycházející. Tohle si pamatuju po téměř padesáti letech.

Za mého dětství v Letňanech se stačilo sebrat a za pár minut jsme byli s kamarády v přírodě. Ať už to bylo pole u Avie, cesta do Čakovic, letiště, volných ploch, kde jsme se jako děti mohli bezpečně vyřádit, bylo neomezeně. To všechno je pryč. Pole pokryly domy a haly, silnice, parkoviště, letiště je zatím jen oplocené, ale brzy také zmizí ve jménu pokroku a zisku developera a děti z Letňan ten pocit, kdy si „jen tak“ vyjdou „za barák“ do přírody, neznají. Mnoho rodičů své děti nakládá do aut, aby popojeli kousek za Prahu, tam se prošli přírodou a pak zase autem jeli zpět. Jsme obklopeni betonem a ať si to uvědomujeme nebo ne, na zdravý vývoj nás i našich dětí to má velmi negativní vliv.

Zahrada u Rychny je jedním z mála míst, které ještě připomíná přírodu. Pořád má svou magickou atmosféru, byť už dost narušenou novou dostavbou za samotnou starou budovou. Děti tam pořád mohou slyšet zpívat ptáky, běhat po trávě a pod stromy, které v létě dávají stín a zchlazují čím dál rozpálenější zemi. A co s tímto prostorem chceme udělat? Stromy porazit, postavit tam obrovskou betonovou škatuli, která vezme velký kus půdy, vodu z ní svedeme do kanalizace a dětem dáme možnost si „pěkně zacvičit“ v klimatizované hale pod zářivkami (ne, vizualizaci, na níž tělocvična vypadá jako zelený ostrov, nevěřím. Vizualizace vždycky vypadají hezky a realita je vždy jiná).

A tak klíčová otázka zní: co je pro děti lepší? Proběhnout se pod stromy na čerstvém vzduchu, nebo trávit čas v uzavřené hale?

Co dělají děti v tělocvičně, co se zároveň nedá dělat venku? Hrají vybíjenou? To se dá i venku. Běhají? To se dá i venku. Šplhají? To se dá i venku. Dělají dřepy a kliky? To se dá i venku.

Kolik je v Letňanech v roce dní, kdy se venku s dětmi být opravdu NEDÁ? Naprosté minimum. Naopak, i za „horšího“ počasí je pobyt venku pro děti velmi prospěšný. Zmoknout, chvilku trpět zimou, to naše děti potřebují jako sůl. Mnohem víc, než návštěvy u lékařů a pojídání léků na kde co.

A v neposlední řadě je třeba zmínit i to, jak blahý vliv má na děti to, že jsou na trávě, pod stromy, pod volným nebem namísto parket a zářivek.

STAVBA ZÁSADNĚ ZHORŠÍ ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ V MÍSTĚ, KDE MÁ VYRŮST

Jak jsem psal výše, dlouhá léta jsem bydlel v domě k zahradě přiléhajícím. Představa, že místo do zelené zahrady budu koukat do betonové zdi a že zejména byty v nižších patrech přijdou o ranní slunce znamená, že kvalita života mnoha lidí zásadně klesne. V místě se zvýší dopravní ruch, hluk a z poklidné lokality nezbyde nic.

PANÍ UČITELKY CHÁPU

Rozumím argumentům učitelek, které vypočítávají na minuty, jak těžké je s dětmi ze staré Rychny jít do tělocvičny v Třinecké. Jen mám pocit, že pro detaily nevidíme celek. Tak s nimi do té tělocvičny prostě nechoďte a jděte s nimi „jen“ na zahradu. Je to pro ně mnohem zdravější a kromě pohybu tam zažijí i to, co v tělocvičně rozhodně nejde – tedy kontakt s přírodou. Co víc pro jejich zdraví můžeme udělat? Na starou Rychnu chodí navíc děti mladší, u nichž je to ještě zásadnější.

Chápu, že je možné vymyslet tisíc a jeden argument, proč „to nejde“. Osnovy, předpisy, bezpečí, možná tlak některých rodičů atd. Ale děti přeci do zahrady chodí už teď a pokud budeme hledat cestu, tak se najít určitě dá.

CO NAKONEC?

Znovu opakuji, že naprosto sdílím snahu o co nejlepší výchovu našich dětí. Rozdílný je můj pohled jen v tom, jak na to. Myslím, že likvidací kousku krásné zahrady a vytvořením dalšího ne moc vzhledného a umělého prostředí uzavřené tělocvičny, dětem vůbec nepomůžeme. Naopak, připravíme je o to, co jim chybí stále a stále více: kontaktu se zelení, stromy, zpěvem ptáků a nakonec i pohled na hezký kus země, který mají možnost zažívat čím dál méně.

Nechci, aby děti chodily do školy 10 km pěšky, jako dříve. Myslím si ale, že jejich uzavírání do umělého prostředí je už tolik, že postavit další „klec“ není v konečném důsledku pro jejich dobro, ale k jejich neprospěchu. Prohánět se hodinu mezi stromy třeba i v dešti a blátě je pro děti mnohem lepší, než běhat hodinu po tělocvičně.

A na úplně samotný závěr jen doplním, že to všechno má stát 65 milionů. Opravdu jsou to dobře investované peníze? Co si to tom myslíte vy?

Tomáš Raška